Po dvanáctileté pauze přichází Evil Empire s vynikajícím lovem upírů. Tato klasická 2D dobrodružná hra vyniká skvělým ovládáním, nakonec však působí poněkud nevýrazně.
Testovat novou hru ze série Castlevania – to už je opravdu nějaká doba. Naposledy jsem to dělal v roce 2014 a nebyl to nijak mimořádně pozitivní zážitek. V tomto ohledu, ať už se od teď stane cokoli, jsem velmi rád, že jedna z mých celoživotních oblíbených sérií neskončila před 12 lety. Ať už nás v sérii Castlevania čeká cokoli, hra Castlevania: Belmont’s Curse alespoň ukončila dosud nejdelší pauzu série skutečným vrcholem.
O tom, že to bude přinejmenším docela v pohodě, jsem měl relativně málo pochybností – koneckonců samotný vývojář Evil Empire měl nejen podporu společnosti Konami, a tím i přístup k dědictví Castlevanie, ale jako nepřímá součást Motion Twin už také hodně experimentovali s Dead Cells a pro Ubisoft postavili na nohy docela slušnou hru The Rogue Prince of Persia. Zkušenosti s 2D metroidvaniemi jsou tedy k dispozici, teď už zbývala jen otázka, kolik z Castlevanie je v Belmont’s Curse, kolik z Dead Cells a zda ta směs sedí.
No, ta směs sedí, protože kdo očekával Dead Cells ve stylu Castlevanie, bude zklamán. Castlevania: Belmont’s Curse je zcela klasická metroidvania, zcela ve stylu svého předchůdce Symphony of the Night a jeho odnoží pro Game Boy a DS. Žádný roguelike, jen velká propojená herní plocha, striktní 2D hratelnost a spousta Castlevanie.
(Gothic-horor a šik – to je něco, co Symphony pomohla vynalézt a co nyní Belmont’s Curse dále rozvíjí.)
Ne že by příběh Castlevanie byl nějak zvlášť důležitý – tady bič, tam Dracula, jdeme na to! –, tady je stručné shrnutí. Jsme zpět v původní časové linii, Lords of Shadow se nikdy neodehrálo a Belmont’s Curse se časově řadí mezi třetí hru pro NES a první titul pro Game Boy. V Paříži roku 1499 je tentokrát na řadě Rose Belmontová, aby Draculovi ukázala, co je to bič, a pár detailů vynecháme: V Belmont’s Curse se na konci noci toho moc víc ani nestane. Jak jsem již řekl, klasická Castlevania, tak jak má být.
(Rozlehlé herní prostředí: Castlevania: Belmont’s Curse nabízí šest velkých oblastí, z nichž některé mají dvě úrovně.)
Od těch požehnaných dob PS1 se však svět metroidvanií mezitím posunul dál. Přenosné Castlevanie vždycky trochu vybočovaly z konkurence, ale mezitím se objevili vynikající zástupci žánru, jako jsou série Ender nebo Hollow, či skvělá hra Prince of Persia: The Lost Crown. Žánr obecně vzkvétá, a tak návrat jeho praotce vzbuzuje velká očekávání. A zde musím bohužel říci, že Belmont’s Curse sice nezklame, ale nakonec není tak spektakulární, jak jsem mezitím doufal.
První hodiny budete nejprve prozkoumávat Paříž, než se vydáte do Draculova hradu – samozřejmě. Celý svět je rozdělen do šesti velmi rozsáhlých oblastí a jedné poslední maličké části, přičemž všechny jsou propojeny jednou či dvěma cestami. Cesta je zpočátku lineární a do značné míry omezená tím, co umíte. Jak je pro tento žánr typické, není toho příliš mnoho. Slabá zbraň, skok, jinak nic moc. První boss vám pak brzy dá schopnost houpat se na biči za kotvy, což má zůstat zdaleka nejdůležitější schopností až do samého konce. Dvojitý skok, vzdušný boost a úder dolů plní svou roli a otevírají vám nové cesty, ale houpání se na biči zůstává až do konce určujícím prvkem v jedné z nejvíce na obratnost zaměřených her série Castlevania vůbec.
(Takto vypadá značná část herního světa: je tu jen málo věcí, které by vás nechtěly zabít.)
Mnoho her z této série se soustředí především na boj a ani v Belmont’s Curse jich není zrovna málo. Ale tyto souboje, s výjimkou bossů, nejsou nijak zvlášť náročné ani výzvou. I zde hraje důležitou roli bič, protože s ním se můžete rychle přitáhnout k nepříteli i ve vzduchu, ale není to jediná zbraň. Máte k dispozici celou řadu zbraní, od jednoduchého meče přes kopí až po štít a meč, obouruční meč a samozřejmě také bojový bič. Všechny fungují, nakonec je to čistě otázka vkusu. Pro mě to nakonec byl bič, jednoduše proto, že měl vynikající dosah a dostatečně vysoké poškození. I když u toho či onoho bosse dává smysl občas zbraň vyměnit – bojové rukavice mají extrémně vysokou rychlost útoku a u bosse, který se vždy drží v těsném kontaktu, hraje dosah důležitou roli –, nakonec si vyberte to, co se vám líbí.
Bič pro houpání je naopak vždy k dispozici, bez ohledu na to, jakou zbraň si vybavíte, a tady přicházejí na řadu pasti v katakombách a sálech zámku. Řekl bych, že minimálně polovina všech místností nemá nic lepšího na práci, než vás nabodnout, rozsekat, rozmačkat nebo Rose jinými způsoby vrátit na začátek místnosti. Někdy vás čeká 15 nebo více výpadů, skoků či zrychlení v naprosto smrtelném prostředí, abyste se bezpečně dostali na druhou stranu. Tam si pak zpravidla můžete otevřít zkratku, abyste to nemuseli absolvovat pokaždé, ale poprvé je to pořádná výzva.
(V Belmont’s Curse je ale také spousta rozmanitosti, a to nejen v soubojích, ale i v několika opravdu pěkných hádankách.)
Je tedy dobře, že ovládání funguje skvěle. Evil Empire se od hry The Rogue Prince of Persia hodně poučilo a Rose se dá bezpečně a přesně navigovat i těmi nejnáročnějšími úseky. Většinou, načasování skoků je tu a tam trochu zpožděné, ale není to nic, na co by si člověk velmi rychle nezvykl. Hraje se také výrazně pomaleji a s větší gravitací než s extrémně rychlým hrdinou z Dead Cells, díky čemuž se Belmont’s Curse mnohem více podobá Castlevanii. Bylo spousta místností, do kterých jsem vešel, na chvíli jsem zoufal a říkal si, jak to mám zvládnout, jen abych je nakonec po pár pokusech přece jen prošel. Prostě proto, že se Rose dá ovládat tak přesně. Pomáhá také to, že ani na běžné obtížnosti neutrpíte při pastích tolik poškození, když vás hra vrátí zpět. Díky tomu je frustrace na nízké úrovni a hra vás vybízí k dalším pokusům. Což jsem pak rád opakoval, protože i když to někdy může být frustrující: vždycky mě to nakonec bavilo. Je to tedy ten správný druh výzvy.
Obecně je obtížnost nastavena velmi rozumně. Máte k dispozici běžnou, nebo lépe řečeno nemodifikovanou úroveň. Nepřátelé jsou o něco náročnější, bossové jsou někdy opravdu tvrdí, pasti zase nejsou tak hrozné. Místo pevně daných úrovní obtížnosti si můžete vše samostatně a velmi podrobně přizpůsobit. Poškození od nepřátel lze zvyšovat nebo snižovat v 10% krocích, až prakticky na nulové poškození. Pasti se nastavují samostatně, stejně jako poškození, které sami způsobujete. Chcete více XP za zabití? Nastavte si to. A pokud vás štve, že se musíte vracet od posledního úložiště zpět k bossovi, můžete to také změnit a začít přímo u něj. Lze přizpůsobit dokonce i počet léčivých lektvarů, a to vše bez jakýchkoli postihů. Přesně podle hesla, že je to vaše hra a měli byste ji hrát tak, jak se vám zlíbí. Skvělé, fantastické, miluju to, kéž by to tak šlo u každé hry.
(Díky skvěle vyváženému ovládání se v Castlevania: Belmont’s Curse bezpečně dostanete přes takovéto oblasti.)
Svůj šarm má i velmi důsledný přístup, kdy vás hra příliš nevede za ručičku. Jakmile porazíte pár bossů a získáte tak více dovedností, můžete prozkoumávat spoustu míst, ale přesto se vám nedaří postoupit dál, protože jste přehlédli nějaký kout. Není nic uspokojivějšího, než když pak někde náhodou narazíte dál, jen abyste objevili zcela novou oblast a cítili se při tom opravdu jako průzkumník. Někdy také není nic frustrujícího než chodit v kruhu a nikam se nedostávat, ale to je asi cena, kterou v takové hře rád zaplatím. Přidejte k tomu ještě pár velmi solidních hádanek, které najdete téměř v každé oblasti, a máte opravdu vyváženou, rozsáhlou a skvěle hratelnou hru ve stylu Metroidvania.
Ale také hru, která to podle mého vkusu nakonec hraje až příliš na jistotu. Dlouho jsem si myslel, že mě ještě čeká spousta věcí, protože mi chyběla téměř polovina bossů, ale jakmile se dostanete do bodu, kdy můžete bojovat s Draculou, už nenásleduje moc volitelných nebo vzrušujících prvků. Symphony je dodnes legendární tím, že obrátila svůj svět vzhůru nohama, ale tady žádných 178 procent není. Pokud by tam opravdu byly nějaké podivné tajemství, těším se na ně, ale po těch 100 procentech, které teď mám, už žádné zázraky nečekám. Nakonec to nebylo ještě hlubší ponoření do světa, ale jen trochu obvyklé prohledávání místností, které na mapě byly ještě označené šedě místo zlatě. Pěkné, ale nic zvláštního.
(Alucard je zmíněn více než jen párkrát. Chystá se snad někdo na Symphony 2?)
Ani nepřátelé nijak zvlášť neohromí. Jistě, všechny obvyklé prvky Castlevanie jsou zpracovány s naprostou jistotou. Nádherné zámecké sály, mechanicky zblázněné věže s hodinami, katakomby poseté lebkami – všechny klasické scény jsou odehrány přesně tak, jak mají být. K tomu jedna nebo dvě desítky dobře známých monster a mezi bossy samozřejmě nesmí chybět Smrt. Ale žádný z nových bossů asi nebude za deset let zmiňován jako ikonický, Dracula má jen dvě dost slabé fáze, všechno je v pořádku, ale od takového titulu s tak legendárními monstry a souboji člověk prostě očekává o trošku víc.
I po technické stránce je hra čistá, ale nijak výjimečná. Tu a tam se objeví okouzlující momenty, jako například hrad stoupající z hořícího Paříže nebo nádherné jednotlivé místnosti, ale mezi tím je také spousta standardní výbavy. Jistě, žádná hra typu Metroidvania nezáří na každém obrazovce, ale design zde zůstává příliš konvenční. Nazvat to „goth-hororovou sériovou výrobou“ by možná bylo příliš tvrdé, ale směřuje to tím směrem. Hudebně hra zazáří vždy, když jsou známé motivy série remixovány a aranžovány. Což je prakticky vždycky případ, takže k tomu není co vytknout.
Castlevania se vrací s titulem Belmont’s Curse, to je ta dobrá zpráva. Svůj návrat po téměř jedné a půl dekádě sice zvládla možná až příliš konzervativně, ale velmi kompetentně, a už to samo o sobě mě těší. Až do poloviny hry jsem si dokonce myslel, že by mohla nastavit nové standardy pro tento žánr, ale pak se vše příliš spořádaně drželo toho, co se do té doby vybudovalo, a rutinně to dotáhlo až do konce – což bylo zhruba 20 hodin, takže velmi solidní výkon. Mám seznam přání pro pokračování, ale naštěstí jde jen o seznam věcí, o které bych Belmont’s Curse rád obohatil. Třeba pár nových nepřátel, trochu více odvahy při vymýšlení kuriozit, drobnosti sem tam. Základní kostra je však bezchybná a Evil Empire na ní postavilo hru, která se do série skvěle zapadá. Opravdu jsem si užil, že jsem konečně mohl Draculovi zase jednou vyleštit tesáky bičem, a po tomto povedeném výletu upřímně doufám, že teď nebudu muset čekat dalších pár desítek let na další příležitost.
