Zhruba 20 let po posledním dílu série slaví japonská akční série Onimusha s hrou Way of the Sword svůj dlouho očekávaný návrat. Jesko si hru již vyzkoušel a říká: Málokdy bylo mlácení démonů tak zábavné jako tady.
Září je letos plné špičkových herních novinek, protože jen málokterý vydavatel se chce na podzim dostat pod kola hype-vlaku GTA. Kdo si to může dovolit, posouvá termín vydání. Tak to dělá i Capcom sOnimusha: Way of the Sword; vydání této akční adventury bylo nedávno posunuto na začátek září.
Krátce před gamescomem navštívil japonský vydavatel redakci GameStar, aby nám představil svou nabídku pro nadcházející veletrh. Jako odborník na Japonsko jsem dostal za úkol prokázat své dovednosti s katanou a otestovat, co má na sebe návrat této osvědčené série.
Výzva od kolegy Phila: průchod bez smrti. Pokud se mi podaří porazit tři bossy a dostat se až na konec dema, aniž bych padl do trávy, postará se on o další doplnění zásuvky se sladkostmi. V sázce tedy bylo hodně.
Ve skutečnosti jsem nezemřel – alespoň u posledních dvou bossů v demoverzi. Myslím, že to se počítá.
Upozornění:Společnost Capcom nás navštívila s přibližně dvouhodinovou demoverzí pro PS5 Pro, kterou jsme nemohli volně nahrávat. Zobrazený obrazový materiál poskytla společnost Capcom. Společný oběd v rámci této schůzky hradila společnost Capcom. Na naši redakční reportáž to samozřejmě nemá žádný vliv.
Žádné prázdninové prostředí
Ale začněme nejprve od začátku. Onimusha: Way of the Sword je nejnovějším dílem tradiční, ale již 20 let neaktivní akční série od Capcomu. V této sérii se vždy vžívám do role slavného japonského šermíře – v nejnovějším díle jsem legendární šermíř Miyamoto Musashi, o kterém se říká, že zůstal neporažen v 62 soubojích.
Way of the Sword se odehrává v raném období Edo v bývalém hlavním městě Kjótu, jehož sláva však po staletích válek značně utrpěla. Místo toho se nad hlavním městem rozprostírá ponurá zkaženost: Brány pekla se totiž otevřely aulice sužují démoničtí Genma.
Jak a proč, to musím v průběhu hry zjistit. Jisté však je, že jsem jediný, kdo se démonům může postavit, protože mi na začátku hry nějaká tajemná síla dala rukavici Oni. S její pomocí sbírám duše poražených démonů a přebírám tak jejich nadpřirozené schopnosti.
Smrtelně rychlý tanec čepelí
V sérii Onimusha (v překladu přibližně „démonický válečník“) vždy stály v popředí boje proti výplodům pekla. Genma se objevují v nejrůznějších podobách – od nenasytných, slintajících ogrů až po poskakující hlavy, je tu opravdu spousta podivností.
S Genmy bojuji pomocí pro tento žánr typické kombinace mečových úderů, přesných obran a dobře načasovaných úhybných manévrů – navíc může Musashi odrážet údery protivníka, což nepřátele stojí spoustu výdrže. Základní schéma červených a modrých útoků je však dobře známé; souboje probíhají úžasně plynule a věrohodně zprostředkovávají smrtící rychlost samurajských čepelí.
Svou temnou fantasy verzí starého Japonska připomíná nový Onimusha vizuálně sice silně hruSekiro: Shadows Die Twice. Titul od Capcomu je však výrazně méně nemilosrdný než jeho příbuzný od FromSoftware. Místo drsného „soulsliku“ mám zde spíše co do činění s jeho „lite“ variantou; většinu nepřátel smetám bez námahy.
Přesné načasování je však přesto důležité, protožeúdery bossů mají pořádnou sílu. Kdo zmešká parádu nebo se odvalí stranou příliš pozdě, rychle skončí tváří na zemi – což se mi u prvního bosse v demu rozhodně nestalo, ehm… No dobře, dobře, možná ano. To ale přičítám tomu, že jsem ještě nebyl zvyklý na ovládání. Potom už totiž všechno šlo jako po másle a dalo by se říct, že jsem zvládl svůj „no-death-run“.
Taktika a prostředí
Mimochodem nestačí jen snižovat nepřítelův ukazatel zdraví a výdrže. Během boje musím dávat pozor, abych svou rukavicí pravidelně sbíral padající duše Genma v okolí – ty mi mimo jiné obnovují výdrž a zdraví, ale také mi poskytují body dovedností. Někteří bossové však tyto duše také využívají a během soubojů se jimi léčí.Souboje tak získávají taktickou složku.
Hádanky light
Druhým pilířem hratelnosti hry Onimusha, vedle soubojů, jsou hádanky. Ve starém Japonsku se k cíli málokdy dostanu přímo; cesty jsou často zablokovány překážkami. Někdy musím posunout velkou kostku, jindy srazit pár kamenů přesně mířeným šípem, jindy zase posbírat několik uprchlých kamenných Buddhů.
Celkově však hádanky nejsou příliš složité a s trochou šikovnosti se dají rychle vyřešit. Ve hře Way of the Sword slouží spíše jakopříjemné zpestření mezi soubojia zabírají výrazně méně prostoru než v jiných titulech od Capcomu, jako jsouResident Evil: RequiemneboPragmata.
Hra je navíc poměrně lineární; i bez mapy dříve či později pochopím, kudy se mám vydat. Řešením hádanek a porážením bossů se postupně propracovávám různými propojenými zónami Kjóta a očistím hlavní město od démonické zkaženosti.
Technika a grafika
Technické zpracování hry se alespoň na základě dema jeví jako povedené. Way of the Sword zůstává na PS5 Pro i v hektických soubojích s několika protivníkypříjemně plynulý a nezadrhává se. Jak na tom bude PC verze, to však budu moci posoudit až po vydání; při předvádění měla společnost Capcom k dispozici pouze verzi pro PlayStation.
Vizuální zpracování hry je naopak poněkud rozporuplné. Úvod dema v surrealistické dimenzi oni mě fascinuje svým fantastickým vzhledem. Vznášející se skalní bloky se svými zlatými žilkami připomínají japonský porcelán opravený technikou kintsugi (zlatem a lakovým lepidlem); cesty lemují zchátralé svatyňové torii a kamenné lucerny.
V jiných oblastech by však klidně mohlo být trochu více barev. Části Kjóta poznamenané zkažeností se topí v nepříliš přitažlivé šedohnědé barvě, která zrovna neláká k další dovolené v Japonsku. Přitom jsou kjótské chrámy a svatyně ve skutečnosti známé mimo jiné právě svými sytými barvami.
Během dema jsem však viděl pouze asi dvě hodiny kampaně nového Onimusha. Jak vypadá zbytek hry, to v tuto chvíli prostě nevím. Na výkonu by to alespoň nemělo záviset. Ve své hlavní disciplíně, soubojích s meči, totiž Onimusha vizuálně už teď vypadá zatraceně dobře.
Závěr redakce
S hrou Onimusha: Way of the Sword vytahuje Capcom jednu ze svých nejstarších čepelí zpět z vitríny. A skutečně je i po 20 letech stále ostrá. Díky vylepšením systému duší působí Onimusha i po všech těch letech stále svěže. Rychlé souboje jsou pastvou pro oči; povedená kombinace hord slabších nepřátel, které lze bez problémů pobít, a drsných bossů motivuje i dlouhodobě a dává mi pocit, že jsem opravdový samuraj
Zda dokáže příběh zaujmout, je však jiná otázka. V demoverzi na mě chrlí spoustu jmen z japonské historie, která mě jako znalce sice zaujmou – většině hráčů ale tyto detaily budou zřejmě úplně lhostejné. Také technická stránka na PC a místy ještě rozmazaná grafika v současné době vyvolávají otazníky.
Nový Onimusha však už teď má všechny správné ingredience pro sakra dobrou samurajskou hru – mimo jiné i proto, že Miyamoto Musahi, který je proti své vůli nucen nosit rukavici, je díky svému suchému humoru prostě sakra sympatická postava.
