Nové Final Fantasy je vlastně docela staré, nebo se alespoň tak jeví. A čím více jste vyrůstali s touto legendární sérií JRPG, tím více si to užijete.
Ne, dříve nebylo všechno lepší. Zvlášť ne ve hrách, i když nám nostalgie ráda namlouvá něco jiného.
Právě proto je tak vzrušující i zároveň obtížné spravedlivě posoudit hru jako Final Fantasy Resonance. Jak moc se vám tato retro RPG hra bude líbit, totiž zásadně závisí na tom, jak velkým fanouškem legendární série JRPG jste. A hlavně od kdy.
Resonance je oldschoolová až k prasknutí, místy dokonce ještě víc. Otázkou jen je, proč jsem do hry během jednoho týdne nalil přes 40 hodin. Dobrovolně. Během dovolené. Pojďme se společně vydat na pátrání po stopách.
Table of Contents
Umělecké dílo ve 2,5D
Nejprve si vyjasněme to, co je zřejmé: Final Fantasy Resonance hojně čerpá z her Octopath Traveler 1 a 2, které samy o sobě byly poctou raným dílům série Final Fantasy. „Cool kids“ by tomu pravděpodobně řekli „Full Circle“.
Tady i tam se před 3D kulisami vytvořenými v Unreal Engine pohybují pixelové, ale detailně propracované 2D postavy. Tady i tam jde v taktických tahových soubojích především o to, abyste své nepřátele vyvedli z rovnováhy – tedy dočasně je vyřadili z boje – tím, že využijete jejich slabá místa.
U hry Final Fantasy Resonance však rychle poznáte, že vývojáři měli k dispozici zcela jiný rozpočet než u jejího „mladšího bratra“. 3D kulisy neustále překvapují důmyslnými kamerovými pohyby a v tomto ohledu příjemně připomínají hry Final Fantasy 7–10.
Kromě toho je zde spousta propracovaných meziscén, zčásti dokonce renderovaných. Když tedy vyvoláte pro sérii typická supermonstra Esper, jako jsou Ifrit, Odin, Titan nebo Ramuh, působí to patřičně epicky – zejména proto, že Resonance chytře kombinuje renderované scény s herní grafikou.
Opravdu luxusně zní i orchestrální soundtrack, který spojuje známé motivy s novými skladbami a patří k tomu nejlepšímu, co jsem letos slyšel. Jediná vada na kráse: kvalitní dabing je k dispozici pouze v angličtině nebo japonštině.
Oldschool až na hranici snesitelnosti
Tak. Tím jsme si prošli prakticky vše, co by se u hry Final Fantasy Resonance dalo označit za moderní. Z hlediska hratelnosti vás totiž tato „nová“ hra ze série Final Fantasy přenese přímo zpět do 90. let.
- Mapa nadzemního světa, po které cestujete mezi městy a dungeony a která se v průběhu hry postupně odkrývá.
- Přísně lineární příběh bez jakékoli svobody volby.
- Náhodné souboje, které nelze přeskočit.
- Jednoduchý systém vývoje postav s automatickým zvyšováním úrovní, který spočívá především v tom, že v obchodě každého nového města kupujete nejlepší možnou zbraň a brnění.
- Dungeony, které v podstatě všechny sestávají pouze z náhodných soubojů, truhlic s poklady, blikajících předmětů a finálního bosse. Ojedinělé výjimky v podobě hádanek jen potvrzují pravidlo.
- Nejjednodušší vedlejší úkoly, které vás pošlou z bodu A do bodu B, abyste získali předmět C nebo porazili nepřítele D.
- Skupina čtyř postav – při prozkoumávání dungeonů, měst a povrchového světa však vidíte pouze hlavní postavu Rain.
Vyjadřuji se záměrně tak věcně, abych u vás vyvolal jednu ze dvou možných reakcí. A to buď „Tak to musí být!“, nebo „Co to má být?“ Jedinými ústupky, které Final Fantasy Resonance dělá moderním RPG, je hrstka komfortních funkcí:
- tři úrovně obtížnosti
- tlačítko pro sprint, ať už pěšky nebo na chocobovi
- možnost přeskočit vyvolání Esperů
- ukládací body přímo před bossy včetně teleportu ke vchodu do dungeonu
V jednom okamžiku jsem dokonce byl na pokraji toho, abych z frustrace Final Fantasy Resonance ukončil. Ano, skrytá města mágů jsou v této sérii opakujícím se motivem. Problém nastává až tehdy, když kvůli jejich objevování musím přes 30 minut prohledávat celou mapu světa vzducholodí – v naději, že se můj radar spouštěný stisknutím tlačítka nakonec ozve. V každém případě hledejte v oceánu jihovýchodně od sopečného ostrova. Poděkujte mi později.
Chyťte je všechny!
Pořád jste s námi? Pak následuje druhá zkouška mého testu vztahů: Lightning, Bartz, Cloud, Tidus, Vaan, Zidane, Clive, Squall – kolik z těchto jmen si spojujete s krásnými vzpomínkami na RPG?
Čím více, tím silněji u vás zapůsobí nejdůležitější herní prvek Final Fantasy Resonance, tzv. vize. Po celém herním světě najdete někdy více, jindy méně dobře ukryté svatyně, které – samozřejmě – ukrývají krystal, díky němuž odemknete jednu z celkem 26 postav ze série Final Fantasy.
Příběh k tomu dokonce poskytuje celkem srozumitelné zdůvodnění a především postavy představuje naprosto úžasným způsobem. Ve videosequenzích se dozvíte nejen „příběhy o původu“ těchto postav, ale uvidíte také scény z příslušných her. A pokud tyto hry znáte, bude to skutečně jako setkání se starými přáteli.
Z herního hlediska působí vize podstatně střízlivěji, protože se v zásadě jedná o skrytý systém povolání, jaký znáte z nespočtu jiných japonských RPG.
To znamená: Místo povolání přidělíte každému z osmi členů vaší skupiny vizi, která se vylepšuje s úrovní, dokud je přiřazena, a tím odemyká stále lepší schopnosti. Jednou odemčené schopnosti mohou vaši hrdinové používat i poté, co vizi změníte – ale samozřejmě máte omezený počet míst.
Něco podobného najdete i v Octopath Traveler nebo Dragon Quest, ale s vizí Clouda Strifea se samozřejmě budete cítit emocionálně silněji spojeni než s povoláním válečníka. Alespoň pokud víte, kdo je Cloud. A teď se můžete těšit z toho, že jedna z jeho schopností se jmenuje „Křížový úder“.
Jako fanoušek série rozhodně nedám pokoj, dokud – volně podle Pokémonů – nechytím všechny vize.
Slabina v dvojím smyslu
K pravdě však patří i to, že v boji jde nakonec jen o to, využít slabiny vašich nepřátel, abyste je co nejrychleji ochromili. Pokud se vám to podaří u všech najednou, můžete totiž spustit spektakulárně zinscenovaný speciální útok svých přidělených vizí.
Vyváženost hry však není zcela dokonalá, protože od střední obtížnosti máte šanci zejména proti bossům pouze tehdy, pokud se s celou skupinou důsledně soustředíte na jejich slabá místa. V praxi to znamená: spustit souboj s bossem, pomocí analytického kouzla identifikovat slabá místa, vrátit se k ukládacímu bodu, podle toho optimalizovat skupinu a vize, zaútočit.
Díky parádní inscenaci a emocionálnímu pouto k Esperům a vizím to stále baví, ale nedokáže to zakrýt, že souboje v Octopath Traveler 1 & 2 umožňují výrazně více taktických jemností.
První dojem z příběhu klame
Nejvíce inovací přináší Final Fantasy Resonance právě tam, kde bych to nejméně čekal: v příběhu. Ten přitom začíná klasicky až až a vyvrací všechna klišé japonských RPG:
- ušlechtilý, obětavý hrdina – v tomto případě Rain, velitel brigády vzducholodí
- naivní, nádherná „dáma v nesnázích“, která samozřejmě skrývá nějaké tajemství
- maskovaný padouch, který chce zničit svět
To vše míchá Resonance s větším fan service než VIP vstupenka na koncert Backstreet Boys. Chvilku se nadechněte… jsou tu chocobové, krystaly, esperové, mogry, mágové, vzducholodě, klasické zesílení z „fire“ na „Feuga“, renderované sekvence při vyvolávání, morbolové, kaktory, tomberryové, obzvláště těžcí volitelní bossové v závěru hry a ano, dokonce i Sephiroth si může zahrát.
Zní to jako povinná zastávka na nostalgické cestě, ale čím déle hrajete, tím více si uvědomujete, jak smysluplně a s láskou společnost Square promíchala klasické ingredience do něčeho nového.
Pro objektivitu je třeba poznamenat, že Final Fantasy vždy mělo více podtextu a hloubky příběhu než jiné japonské RPG – stačí si vzpomenout na téma znečištění životního prostředí ve hře Final Fantasy 7.
Nečekal bych však, jak výrazně se Resonance v průběhu hry vymaní ze svých vlastních klišé a dokonce je doslova odhalí. Proto o příběhu nechci prozrazovat nic víc.
Dokonce bych tvrdil, že příběh zaujme i ty, kteří k sérii Final Fantasy nemají příliš blízko. Což se o zbytku hry vůbec nedá říct. Ale myslím, že pokud jste dočetli až sem, už jste to pochopili. Aspoň trochu.
Závěr redakce
Hrát Final Fantasy Resonance je trochu jako poslouchat playlist z mé oslavy „25 let od maturity“. Kdo se náhodou zastaví, alespoň pár z těch písniček už určitě slyšel. Ale abys opravdu pochopil, co znamenají pro mě a mé přátele, musel jsi tam tehdy být.
Final Fantasy Resonance je v podstatě mixtape Final Fantasy. Pokud jste dlouholetými fanoušky série a zejména máte rádi její raná tahová období, pak vám tento nostalgický výlet vřele doporučuji. U mě to opravdu zasáhlo všechny správné struny a připadalo mi to jako setkání se starými přáteli.
Jako herní kritik je však mou povinností sundat si brýle nostalgie. A čím pozorněji se na hru podívám, tím jasnější je, že z čistě herního hlediska mají jiné japonské RPG prostě více co nabídnout. V oldschoolovém segmentu to platí jak pro Octopath Traveler 2, tak pro Dragon Quest 7 Reimagined. A pokud byste chtěli něco modernějšího, doporučil bych vám spíše remaky FF7 nebo hru Metaphor: ReFantazio.
Na druhou stranu jsem už dlouho nezažil hru, která by se tak výrazně profilovala jako fanouškovský dárek. A tuto úlohu Final Fantasy Resonance zvládá na jedničku.
