Tu James Bond, tu John Wick, pak zase MGS 5: Modern Warfare 4 ukazuje, jak pestrá může být kampaň střílečky.
Po kampani Black Ops 7, která mě nesmírně zklamala, jsem Call of Duty vlastně už odepsal. Celé to působilo jako nepovedený experiment, při kterém se vývojáři zjevně nedokázali rozhodnout mezi kooperativním a singleplayerovým dobrodružstvím.
A už roky pořád slýchám: „Call of Duty nikdo nehraje kvůli kampani, ale kvůli multiplayeru.“ S tím musím dvojnásobně nesouhlasit. Zaprvé, tuto sérii hraji odjakživa výhradně kvůli jejím sólovým kampaním. A zadruhé, Activision by sotva investovalo miliony do nákladných dobrodružství pro jednoho hráče, kdyby o ně skutečně nikdo neměl zájem.
Překvapení: Moje počáteční skepse vůči Modern Warfare 4 nevydržela ani pět minut. Z „Snad to nebude zase takový propadák“ se docela rychle stalo „Sakra, co se to tady děje?“ Když po asi sedmi hodinách běžely závěrečné titulky, bez váhání jsem spustil druhé hraní. Jednak proto, že jsem si tuhle podívanou chtěl za každou cenu prožít ještě jednou. A jednak proto, že mě zajímalo, zda rozhodnutí, která musíte v některých misích učinit, skutečně ovlivňují další průběh příběhu. Tolik prozradím: Kdo očekává stejně dalekosáhlé důsledky jako v The Blood of Dawnwalker, bude muset svá očekávání výrazně snížit.
Svou kampaní Modern Warfare 4 dokazuje, kolik toho ještě může first-person střílečka nabídnout. Akce ve stylu Jamese Bonda, drsné souboje zblízka ve stylu Johna Wicka a prozkoumávání otevřeného světa jako v MGS 5, to vše v kombinaci s obvyklou bezohlednou bombastičností série Call of Duty. A ještě než se některý z těchto prvků stačí okoukat, má Infinity Ward už připravené další překvapení.
Pestrá směsice násilných výstřelků
V jednu chvíli pronásledujete protivníka v nejlepším parkourovém stylu po střechách New Yorku, o chvíli později se probojováváte nočním klubem. Pak se vrháte do divoké honičky centrem Paříže, v noci se spouštíte po laně po fasádě mrakodrapu v Bombaji nebo bojujete o přežití na Korejském poloostrově uprostřed brutální invaze.
Infinity Ward přitom zdaleka neomezuje svou kreativitu pouze na výměnu kulis. I po herní stránce Modern Warfare 4 přichází s novinkami jedna za druhou: plížíte se, šplháte, řídíte vozidla, rozdáváte rány, řešíte malé hádanky, ovládáte těžkou techniku a mezitím se samozřejmě také klasicky probojováváte s útočnou puškou nepřátelskými pozicemi. Zatímco Black Ops 6 již směřoval tímto směrem, Modern Warfare 4 nyní staré okovy zcela rozbíjí.
Ještě působivější je vlastně jen ta bezmezní odvaha k plýtvání. Některé herní mechaniky se použijí jen na pár minut a poté zmizí navždy. Zatímco jiná studia by kolem takového nápadu hned vybudovala systém postupu se třemi stromy dovedností a 20 hodinami grindování, Modern Warfare 4 už dávno dorazilo k další atrakci.
Pod touhle šíleností se stále skrývá Call of Duty
Bez pevných základů by se tato záplava nápadů rychle zhroutila jako domeček z karet. Že se tak nestane, je zásluhou vynikajícího gunplaye: zbraně mají pořádný náboj, zásahy působí mohutně a ovládání reaguje s obvyklou přesností. Ať už je to celé jakkoli netypické – jakmile stisknu spoušť, Modern Warfare 4 se nezaměnitelně jeví jako Call of Duty.
Právě tento pevný základ je také důvodem, proč kampaň nesklouzne k pouhé sbírce spektakulárních triků. Je to jako u Destiny 2, kde ani ten nejslabší nový příběhový DLC nebyl totálním propadákem, protože základní kostra – tedy fenomenální střelba – je pevná jako skála.
Výjimkou jsou však pěstní souboje a souboje s noži. Ty jsou sice spektakulární a filmově zinscenované, ale hrají se poněkud nepřesně. Zejména v zápalu boje není vždy jasné, kdy mám útok zablokovat a kdy zaútočit.
Můj osobní vrchol
Zvláštní pochvalu si zaslouží kapitola „Gestrandet“. Poté, co vaše jednotka havarovala za nepřátelskými liniemi v Severní Koreji, se jinak převážně lineární střílečka najednou promění v mini dobrodružství v otevřeném světě. Můžete plnit cíle mise v libovolném pořadí, prozkoumávat okolí na vlastní pěst, plnit volitelné úkoly a sbírat spoustu kořisti. Ve svém úkrytu vylepšujete zbraně a výbavu nebo si vyměňujete informace se svými spolubojovníky.
Nejpozději v tomto okamžiku působí Modern Warfare 4 spíše jako Metal Gear Solid 5: The Phantom Pain nebo Far Cry 6 než jako klasické Call of Duty. Projíždíte se po okolí ve vozidlech, skáčete z věží nebo útesů, otevíráte padák a nepozorovaně se vznášíte nad nepřátelskými kontrolními stanovišti. Kdo nemá chuť na takové tajnůstkářství, může místo toho nasměrovat bombovou dronu přímo do skupiny nepřátel, přejet vojáky nákladním autem nebo je zneškodnit z střechy vysílací věže pomocí odstřelovací pušky. A to zdaleka nejsou všechny možnosti.
Podle toho, zda se soustředíte na tři hlavní cíle kapitoly, nebo splníte i všechny volitelné úkoly, můžete v tomto mini-otevřeném světě strávit dvě, tři nebo dokonce čtyři hodiny. Především tento výlet do otevřeného světa funguje výrazně lépe než mise s otevřeným bojem z Modern Warfare 3. Ty na mě působily jako mapy pro více hráčů, na které vývojáři dodatečně rozmístili pár misních cílů.
Příběh je spíše účelový
Zatímco Infinity Ward z herního hlediska vytahuje téměř všechny trumfy, na děj by se nemělo příliš podrobně pít. Severní Korea napadne Jih, v pozadí samozřejmě tahají za nitky ještě mocnější síly a kapitán Price je zároveň po krk zapleten do mezinárodního spiknutí.
Z toho všeho není příliš mnoho věrohodného. Modern Warfare 4 nevypráví politický thriller, ale využívá světovou politiku především jako rozbušku pro další velkou akční scénu. Kdo zde očekává diferencovanou analýzu konfliktu na Korejském poloostrově, je na tom asi stejně jako někdo, kdo považuje Fast & Furious za dokument o pravidlech silničního provozu.
Postavy mi přesto nejsou úplně lhostejné. Zejména Park a jeho kamarádi se příjemně odlišují od obvyklých supervojáků, které nic nedokáže vyvést z míry. Nejsou to totiž chodící hrdinská klišé, ale mladí kluci uprostřed války, kteří se občas bojí nebo mohou být přemoženi situací. To je činí uvěřitelnými a dodává příběhu nečekaně lidský nádech.
Zklamal mě naopak Mads Mikkelsen v roli „Střelce“. Ne kvůli jeho výkonu – tenhle muž má charisma už od první vteřiny. Scénář mu však nedává téměř žádný prostor k vytvoření skutečně zapamatovatelného padoucha. Klasický případ „špičkového rezervisty“: obsazení je absolutně špičkové, ale postava je trestuhodně nevyužitá.
Nepřátelé by mohli trochu víc přemýšlet
Jakmile Modern Warfare 4 trochu zpomalí, je patrné, jak neohrabaně se někteří nepřátelé chovají. Vybírají si naprosto nevhodná úkryty nebo prostě jako by nevnímali, co se děje dva metry vedle nich. Ve velkých bitvách takové výpadky většinou zapadnou do obecného chaosu. Jakmile se však boje zjednoduší, je toto pochybné chování těžko přehlédnutelné.
Z audiovizuálního hlediska není co vytknout. Bitvy jsou velkolepě zinscenované, všude se něco hroutí, exploduje nebo se díky vašemu aktivnímu zásahu rozpadá na kusy. Lokace překypují detaily, dokonce i v pozadí se neustále něco hemží a rachotí.
Na Modern Warfare 4 je obrovské produkční úsilí vidět prakticky v každé vteřině. Ale jakkoli je grafika působivá, v oblasti zvuku podle mě Infinity Ward ještě přitvrdilo, protože tak grandiózní zvukovou kulisu jsem dosud v žádné jiné střílečce nezažil.
Call of Duty Modern Warfare 4 – Závěr recenze:
Po Black Ops 7 byla moje těšení na další kampaň Call of Duty prakticky na nule. Modern Warfare 4 si mé srdce znovu získalo. Ne díky skvělému příběhu nebo obzvláště chytrým protivníkům, ale díky spektakulární vizuální stránce a obrovské zábavnosti. Kdybyste si ve slovníku Duden vyhledali slovo „spektákl“, měla by se vedle něj objevit obálka hry Modern Warfare 4. Po závěrečných titulcích jsem neměl pocit, že jsem hrál jen sedm hodin, ale že jsem prožil neuvěřitelně mnoho. A právě to je pro mě v kampani Call of Duty důležitější než jakékoli číslo na hodinách. Pokud by to bylo na mně, Activision by od teď mohlo kampaně servírovat každý rok přesně takhle: jako vysoce efektivní, kompaktní koncentrát akčního blockbusteru bez jediného gramu tuku.
