Zdroj inspirace pro hru Vaewolf je zřejmý, ale dokáže tato akční RPG hra nabídnout i něco víc? Redaktorka ~Dani ji vyzkoušela.
Rok 2025 jsem z velké části strávila dohráváním Hades 2. První díl se mi už líbil, ale teprve pokračování mě opravdu nadchlo. Od té doby, co jsem ho dohrála, toužím po něčem dalším. Jako bych si to sama přivolala, příští rok možná s Vaewolfem přijde přesně to, co potřebuji.
Paralely jsou patrné už na první pohled na tuto akční roguelike hru: vzhled i herní princip se silně inspirují velkým vzorem od Supergiant. Vývojář Milky Tea však chce do hry vnést trochu koření tím, že mi nabídne tři různé podoby mé postavy: standardního elfa, upíra a vlkodlaka.
První úroveň hry Vaewolf jsem už vyzkoušel a jsem opatrně optimistický.
Mezi vikingskými vlkodlaky a upíry toužícími po pomstě
Vžiju se do role mocného hybrida s velkými ambicemi. Úvod prozrazuje, že mou vesnici i s celou rodinou vyvraždili vikingské vlkodlaci, když jsem byl ještě elfí dítě. Místo toho, aby mě zabili, mě však nakazili vlkodlačí kletbou. V lese mě našel čaroděj jménem Valtyr a vzal mě pod svá křídla, aby mě připravil na mou pomstu vůči vikingskému králi Bloodaxovi.
Ale protože jsem jako nudný vlkodlak byl možná příliš slabý, čarodějův učeň mě bez váhání proměnil ještě v upíra. Chtěli si pojistit úspěch.
Než však budu moci jako dospělý hybrid mýtických bytostí Bloodaxeho konfrontovat, musím ho nejprve najít. A proto se potuluji po světě Cumbrie, který je zničen válkou a bídou. První zastávkou je Ravenglass, vesnice, kterou přepadli vikingští lupiči. Pro mě žádný problém, s těmi darebáky si poradím rychle a vytvořím si tak bezpečný přístav.
Sem se vracím, když padnu v boji, učím se nové dovednosti a odemykám modifikátory. Je tu i pár NPC, se kterými si můžu popovídat. Mezi nimi je i moje trenérka Avery, která mi neustále dává najevo, že mě nemá ráda. Mám tak nějak pocit, že by se to v průběhu hry mohlo změnit.
Tři druhy rvaček
Dost bylo řečí, chci se prát! Valtyr mě nejprve posílá do lesů Eskdale, které nejenže hemží se Vikingy, ale také je ovládají čarodějnice.
Stejně jako v Hadesu vstupuji postupně do několika malých arén, kde na mě útočí četné vlny nepřátel. Někdy se potýkám s lučištníky, jindy s jedovatými bylinkářkami nebo mohutnými vlkodlaky. Abych se s každým nepřítelem vypořádal adekvátně, neomezeně přepínám mezi svými třemi podobami. Jako elf vystřeluji salvy šípů z bezpečné vzdálenosti, jako vlkodlak rozbíjím štíty a brnění v boji zblízka a jako upír mávám bičem.
Po dokončení arény získávám odměny v podobě talismanů a run, pomocí kterých si přizpůsobuji svou postavu pro daný průchod. Tak například přidávám určitým útokům ohnivé poškození nebo si zvyšuji sílu při přepínání mezi podobami. Pokud své bonusy chytře zkombinuji, můžu se stát opravdu nebezpečným chlapíkem.
Nebo ale skončím v hrobě dřív, než se naděju, a pak se vracím zpátky do Ravenglassu. Určité suroviny, které jsem nasbíral během bojů, si ale beru s sebou a vyměňuji je tady za nové bojové chvaty od Averyho nebo si kupuji modifikátory, které mi poskytnou více zdraví nebo jiné výhody pro mé průchody.
Díky tomu se moje šance na úspěšný běh pokaždé o něco zvýší, až se konečně dostanu k oblastnímu bossovi. Na konci Eskdale na mě čekají tři čarodějnice, které se zdají být nějak příbuzné, ale tak podrobně jsem se na to neptal.
Měl bych změnit svůj styl, ne?
Během mé zkušební hry jsem se dvakrát dostal až k bossovi a přitom mi jedna věc bolestivě došla. Poprvé jsem mu ubral dobrou polovinu zdraví, ale pouze ve své podobě elfího lučištníka. Řekl jsem si: „Možná to půjde rychleji, když se přetvořím,“ a nemohl jsem se více mýlit. Jen o pár okamžiků později se můj vlkodlak bezvládně sesul k zemi.
Je ta změna podoby snad jen nějaká hračka?
Podruhé jsem to tedy chtěl zjistit na jistotu. Rozhodl jsem se, že celý průchod hry odehraju pouze v jedné podobě. A skutečně se hra stala výrazně snazší, když jsem se omezil na luk a šípy a vyhýbal se jakémukoli fyzickému kontaktu s nepřáteli.
I ty tři čarodějnice se jako elf nejlépe držely na distanc, a tak jsem Eskdale porazil ani ne jako Vae, ani jako vlk, ale jako obyčejný elf. Ten hloupý upíří rituál z úvodu jsme si tedy mohli ušetřit.
To malé „ale“
Tady jsem ještě trochu zdrženlivý. Vaewolf si hodně půjčuje z fantastického Hadesu a dokáže to i docela dobře zrealizovat. Vaewolf zde však nic nového nevymýšlí.
V momentě, kdy hra do mixu vnáší něco vlastního, to ještě trochu škrábe. Sice můžu pomocí run a talismanů posílit určité podoby nebo přepínání mezi nimi trochu zatraktivnit, ale není to opravdu nutné. A i když na to přesně zaměřím svůj build, je alespoň v této první lesní úrovni rozumnější zůstat prostě v elfí podobě.
Abych byla spravedlivá, může to být jednoduše tím, že demo pokrývá pouze začátek hry. Tedy tu část, ve které se jako hráčka mám nejprve se vším seznámit a osvojit si herní mechaniky. Možná je tedy záměrem, že nepřátelé zde ještě nejsou tak silní a proměna se stane opravdu důležitou až v pozdější fázi hry.
Ať už je to jakkoli, doufám, že Vaewolf má dostatek sebevědomí, aby se ještě o něco více odlišil od svého velkého žánrového bratra. Demo mě totiž opravdu bavilo a ráda bych si zahrála ještě pár hodin.
Vaewolf nedělá žádné tajemství z toho, koho vlastně chce oslovit. Kdo měl rád Hades a hledá podobné hry, ten si zde může užít opravdu skvělou zábavu. Neměl by však počítat s velkými inovacemi.
V zásadě mi to nevadí, protože to je přesně to, co jsem chtěl. Přesto by se mechaniky – zejména když jsou tak výrazně avizovány – neměly jevit jako zbytečné. Jsem zvědavý, jak to Vaewolf vyřeší. Nepovažuji to ani za problém, který by nešlo vyřešit.
Tuto hru budu rozhodně sledovat, protože její základní kostra je docela solidní. Boje mají příjemné tempo, herní smyčka je náročná, ale motivující, a také styl včetně grafiky a zvukového designu je na pohled i na poslech působivý.
Zda příběh a postavy dokážou nadchnout stejně jako v Hades, se však teprve uvidí. Z toho jsem v demoverzi zatím moc neviděl.
