Na veletrhu gamescom měla naše autorka Dani možnost vyzkoušet si originální logickou hru PVKK a dokonce si sednout do „skutečného“ kokpitu kanónu. Prozradí vám, jakou zábavu už teď přináší divoké mačkání tlačítek.
„Páni, jak ráda bych mačkala tlačítka a tahala za páky v velitelském centru!“ – Teprve před pár dny jsem své matce vyprávěla o tomto svém dětském snu.
Na obrazovce běžel už po několikáté film Vetřelec a já závistivě sledovala Ellen Ripley, jak přepíná spínače, zadává kódy a stisknutím tlačítka v kokpitu vesmírné lodi rozbliká a rozpípá všechno kolem sebe.
Místo stolu, židle a počítače mě na zkušební verzi hry Planetenverteidigungskanonenkommandant (zkuste to říct třikrát rychle za sebou!) čeká sestava s fyzickými tlačítky, monitory, ovladači a spoustou dalších věcí. To, co vypadá, jako by to bylo vytrženo ze skutečné kokpitu, je na příštích 20 minut mým hřištěm.
Stávám se velitelem planetární obrany (ano, budu ten název pokaždé psát!) a mám jednoduchý úkol, který ale není tak jednoduchý: Sestřelit nepřátelská letadla, než udělají totéž mně.
Nemačkejte červené tlačítko!
Můj instinkt mi sice křičí „Stiskni všechno najednou!“, ale já se hodně ovládám a řídím se pokyny generála René, vývojáře společnosti Bippinbits a znalce tlačítek. Provází mě zpočátku docela nepřehlednou džunglí přepínačů: když posunu tento ovladač nahoru, přijmu hovor od operační analytičky Schwarzové, která mi poskytne informace o mé aktuální misi.
Posunu další páčku a otočím knoflíkem, abych zamířil na nepřátelský objekt na obloze. Tímto pákovým spínačem vlevo spustím motor, pákovým spínačem nad ním ovládám tlak. Jakmile spustím pec, vidím na obrazovce před sebou, jak z trubek šlehají plameny. Uf, všechno v pořádku.
Pokračuji přípravou zbraní. Nastavím úhel střely, zadám souřadnice do systému, aktivuji rakety a stisknu velké červené tlačítko a – BOOOM. Trefa! Za sebou slyším nadšený potlesk a i já se cítím opravdu dobře.
Další cíl zasáhnu téměř bez pomoci René. Za tu krátkou dobu jsem si zapamatoval většinu postupů. Protože tentokrát nestřílím na horkovzdušný balón, ale na letící letadlo, musím nastavit správnou trajektorii a vystřelit ve správný okamžik, abych zasáhl cíl.
Ale pro profesionálního velitele planetární obranné kanónové jednotky, jako jsem já, to samozřejmě není žádný problém. BOOOM. Obraz se otřese, na monitoru vpravo od sebe vidím detailní záběr exploze a za sebou opět potlesk. Je to tak jednoduché, ale mačkání tlačítek je prostě tak strašně příjemné!
To je všechno?
Mačkání tlačítek a přepínání přepínačů je sice jádrem hry, ale Planet Defense Cannon Commander nabízí ještě mnohem víc. Jedná se totiž o příběhový titul se čtyřmi plánovanými akty, ve kterém můžeme dokonce činit rozhodnutí, která ovlivňují průběh hry.
Zatímco sedíme ve svém malém bunkru, věnujeme se svým potřebám, vylepšujeme svůj domov, popíjíme čaj a hrajeme si s ovládacími panely kokpitu, kontaktuje nás přes vysílačku náš nadřízený. Ale i nepřátelská frakce se napojí na naši komunikaci a láká nás protinabídkami.
Zůstaneme loajálními veliteli, nebo se postavíme proti vlastnímu režimu? Naše rozhodnutí mají přímý vliv na příběh a jeho konec. Podle René má simulace připomínat trochu byrokratickou simulaci Papers, Please. Vytváříme si tedy každodenní rutinu, dostáváme stále více úkolů, samostatně se rozhodujeme – a pravděpodobně přitom děláme spoustu chyb.
Fascinace přepínačem
Nápad vytvořit simulaci, která se točí kolem mačkání tlačítek, přišel René díky zvukové ukázce. Zvuk jednoduchého stisknutí tlačítka se vývojáři tak líbil, že ho chtěl za každou cenu začlenit do hry – a teď kolem něj staví celou hru.
Na gamescomu se vydavatel Kepler Interactive a tým vývojářů samozřejmě představí s působivou prezentací – ale jak se dá tento hmatový vjem přenést do hry? „K tomu používáme trik, který by se ve hře vlastně neměl používat,“ vysvětluje René.
Aby se simulovaly těžké spínače, páky a kliky, kurzor myši zůstává na jednom místě, dokud držíme tlačítko stisknuté. Pohybem myši se provádějí pohyby. René klade také velký důraz na zvukové efekty. Klikání a vrzání tady, kovové cinkání tam a jako třešnička na dortu siréna, která trhá uši.
Zda se pocit uspokojení a dětská radost, které jsem pocítil na indie stánku Planetenverteidigungskanonenkommandant, podaří přenést i do hry, se dozvíme nejpozději při vydání v létě 2026.
Kdo si chce simulaci vyzkoušet předem, může se těšit na demo, které by mělo následovat také příští rok. Nebo si ji můžete zahrát už teď na gamescomu v Indie Arena Booth v hale 10.2. Pozdravujte tam milého René!
Závěr redakce
Předtím, než jsem si hru vyzkoušel, považoval jsem PVKK za malou hádankovou hru v bunkru, na kterou se možná někdy podívám. Teď, když jsem ale přišel na chuť mačkání tlačítek a přepínání přepínačů, se na vydání příští rok velmi těším. Miluji totiž, když se vývojáři odváží vyzkoušet nové věci a pohrávají si s neobvyklými nápady.
Trochu se ale obávám, že při hraní simulace s myší a klávesnicí dojde ke ztrátě hmatového zážitku a uspokojení. A zda bude herní smyčka dostatečně motivující, aby mě zabavila déle než dvacet minut, se dozvíme až po vydání.
Koneckonců, Planetenverteidigungskanonenkommandant (naposledy!) chce být seriózní simulační hrou s příběhem, a ne jen krátkou zábavkou pro někoho, jako jsem já, kdo právě dostal dětskou chuť zmáčknout červené tlačítko.
