dražší, ale ne nespravedlivé? Proč bývalý šéf PlayStation volá po klidu
V době rostoucích cenovek vyvolává jeden bod obzvláště bouřlivou diskusi:videohry za 80 eurnebo více. Zatímco mnoho hráčů v tom vidí postupné odcizování se komunitě, Shuhei Yoshida, bývalý prezident Sony Worldwide Studios, zůstává překvapivě klidný. V rozhovoru s youtubery Kit & Krystadokonce vidí v vývoji cen určitý logický krok – a uvádí důvody, které nutí k zamyšlení.
Jeho stanovisko: Videohry v mnoha případech poskytují enormní zábavu – a to po celé dny, týdny nebo dokonce měsíce. Jako příklad Yoshida uvádí hry jako Mario Kart, které i roky po zakoupení stále hrají mnozí na svých konzolích. Kdo hru intenzivně využívá, dostane za své peníze často více než za návštěvu kina nebo koncertu – což jsou formy trávení volného času, které v posledních letech také znatelně zdražily.
Yoshida však nemluví o paušálních cenách. Spíše zdůrazňuje individuální vnímání hodnoty.Ne každá hra musí být zakoupena hned první den, ne každáospravedlňuje okamžitě vysokou pořizovací cenu.Mnoho hráčů stejně vědomě čekalo napozdější slevové akce– což je chování, které je v tomto odvětví známé a na které již dávno vyvinulo vlastní prodejní strategie.
Nekritizuje tím kritiku rostoucích cen, ale jasně říká: hodnota je subjektivní.Kdo v hře najde zábavu a čas, sám se rozhodne, zda se mu 80 eur vyplatí.Tento pohled otevírá prostor pro diferencované posouzení a odvádí pozornost od cenovky k osobnímu zážitku.
Více než jen hra: kde má zábava svou cenu
Ve druhé části rozhovoru se ukazuje, jak komplexní je Yoshidův pohled. Zdůrazňuje, že právě v live service hrách se dnes točí částky, které daleko přesahují náklady na jeden titul v plné ceně. Digitální sběratelské karty nebo skiny za až 100 dolarů? Pro něj to není rozpor, ale odraz hráčských návyků: Kdo chce investovat do virtuálního obsahu, rozhoduje sám o jeho hodnotě.
Yoshida v tom dokonce vidí jakýsi důkaz: Pokud jsou hráči ochotni utratit za určité bonusy stovky dolarů, lze snadněji ospravedlnit pevnou cenu 80 eur za kompletní hru.Poukazuje na dobrovolný charakter těchto výdajů – nikdo nikoho nenutí, aby si hru koupil v den vydání nebo drahé předměty.
Neignoruje však realitu.Bere vážně rostoucí životní náklady a rostoucí finanční zátěž mnoha domácností.Právě proto považuje za důležité, aby existovalacenová dynamika, slevy apředplatné modely– aby se hraní her nestalo elitářskou záležitostí.
Zůstává jasné poselství:Hry mohou stát peníze, pokud za to nabízejí skutečnou hodnotu. A kdo se podívá pozorně, často objeví více možností než kdykoli předtím, jak ovlivnit cenu –ať už načasováním, výběrem platformy nebo osobním stylem hraní.
