To, že taková neznámá značka jako Fatal Fury dostane po téměř 30 letech pokračování, je samo o sobě dost zvláštní. Ale City of the Wolves se navíc ubírá velmi neobvyklým směrem.
Více než 30 000 lidí se na mě dívá s velkými, tázavými očima. Alespoň si to tak představuji, když mě kolega Maurice táhne před kameru na Summer Game Fest 2024 uprostřed Los Angeles, abych nadchl Gronkhovo živé publikum svými highlighty z Geoff Keighley Show A no, můj highlight se jmenuje Fatal Fury: City of the Wolves.
Kdo dneska ještě zná Fatal Fury? Nebo obecně: Kdo kdy znal Fatal Fury? V německých dětských pokojích na začátku 90. let vládl Street Fighter a Street Fighter jako jediný primus všech bojových her. Teprve v éře 3D okořenily ryu a ken jednotnou kaši Tekken, Soul Calibur, Virtua Fighter a spol.
Fatal Fury z roku 1991 byl však příliš obskurní i pro toho jediného hipsterka, který se jinak procházel po vesnici se svým Sega Game Gear a všem vyprávěl, jak je Game Boy se svými dvěma barvami trapný. No, toho kluka jste venku moc neviděli, protože musel neustále nabíjet šest baterií do Game Gearu, hehe.
Ale Fatal Fury byla skvělá – a kvalitativně důstojná konkurence Street Fighter. Katapultovala vývojáře SNK na mapu velkých vydavatelů bojových her a etablovala velká jména, která přetrvávají dodnes, především The King of Fighters (původně spin-off Fatal Fury). Série Fatal Fury však sama o sobě zanikla v roce 1999. Krátce před přelomem tisíciletí se objevil poslední fantastický nástupce Garou: Mark of the Wolves, který vypadá skvěle i dnes. Od té doby však ticho po myši.
Až dosud!
Co je to Fatal Fury: City of the Wolves?
Na první pohled vypadá Fatal Fury: City of the Wolves jako každá jiná bojovka. 17 postav se před malebnou kulisou za doprovodu svižné hudby mlátí navzájem do obličeje, prší rány, kopy a ohnivé koule, až protivník v ideálním případě frustrací rozkousá svůj gamepad. Ale jsou tu dvě velké zvláštnosti:
- Postavy znají veteráni nejen z hry Garou: Mark of the Wolves z roku 1999, ale i dnes patří k absolutní špičce. Každý bojovník v City of the Wolves má jasnou siluetu, cool osobnost a parádní manévry – s výjimkou Christiana Ronalda, proboha, co si vydavatelé při těchto spolupracích myslí o Ballackovi? Jedna z největších pohrom moderních servisních her:
Nejprve k postavám: Všichni jste už hráli hry, ve kterých si prostě nemůžete zapamatovat postavy, jako by vám to unikalo z hlavy. Někdy jsou příliš obecné, jindy příliš kopírují konkurenci. Bojovníci z Fatal Fury jsou pravý opak: uvidíte je jednou a hned vám utkví v paměti.
Například B. Jenet, okázalá diva v rozvlněných šatech, která rozdrtí každého pod svými podpatky. Nebo Terry Bogart, zestárlý hrdina úplně prvního Fatal Fury, který vyměnil kšiltovku z konce 80. let za mentorský letecký kabát. Nebo Vox Reaper, profesionální zabiják s tetovaným lebkou. Nebo Kevin, kapitán SWAT. Nebo Kane, aristokratický gangsterský boss v bílém fraku, který – jak se na správného anime padoucha sluší – všechny své útoky ohlašuje v němčině. Černý plamen a tak.
A teď k celé té věci s protikladem Street Fighter.
Perfektní vstup do náročných bojových her
Zní to paradoxně: Fatal Fury je perfektním vstupem do světa komplexních bojových her, protože je tak zatraceně nepřátelský k začátečníkům
Vysvětlím to krátce.
Mnoho moderních bojových her to začátečníkům co nejvíce usnadňuje. Ve Street Fighter 6 například dostanete bohatou kampaň v otevřeném světě na nízké úrovni, zjednodušené ovládání, divoké mačkání tlačítek vás dostane překvapivě daleko a tak dále. Jasně, kdo se ponoří hlouběji a pustí se do hodnoceného multiplayeru, najde i tak komplexní bojovou hru, kterou nezvládnete ani po stovkách hodin hraní. Ale Street Fighter 6 vás na začátku nepřetíží.
Fatal Fury už ano. Na papíře sice také existuje volitelné ovládání, ale City of the Wolves klade neuvěřitelný důraz na mechanickou přesnost. Konkrétně to znamená, že už první protivníci v arkádovém režimu vám rozbijí hlavu, pokud nechápete, co děláte.
Možnosti pro jednoho hráče jsou také výrazně… suché než ve Street Fighter a Tekken. V arkádovém režimu se jako obvykle probojujete několika souboji a na konci porazíte bosse, v rozsáhlejším Episodes of South Down se probojujete desítkami soubojů, abyste vylepšili postavu a odemkli další a další vychytávky.
Ale tahle malá vymoženost neodvádí pozornost od podstaty věci: musíte zvládnout tento bojový systém. Musíte pochopit, že v této hře se po pádu prostě neodvalíte, ale můžete se odvalit čtyřmi způsoby. Musíte pochopit, že existují krátké skoky, dlouhé skoky a opravdu dlouhé skoky. Musíte se naučit, k čemu slouží tajemné tlačítko Rev, za kterým se skrývá pět různých funkcí.
Zní to pravděpodobně náročně – a také tak to je –, ale tato medaile má i druhou stranu: Fatal Fury je sice komplexní, ale také výrazně pomalejší a čitelnější než jiné bojové hry. Pokud sledujete online zápasy bojových her, budete slýchat nejrůznější pojmy: whiff-punishes, okizeme, meatys, pokes, reversals a tak dále.
Street Fighter 6 svou vstřícností k začátečníkům zakrývá, že všechny tyto triky se nakonec stejně budete muset naučit. Fatal Fury vás v porovnání s tím nejprve hodí do studené vody, ale pak vám tyto techniky velmi názorně naučí. K dispozici jsou rozsáhlé tutoriály, tréninkové režimy a tak dále. Na rozdíl od mnoha konkurenčních her se schopnosti jednotlivých bojovníků ve Fatal Fury příliš neliší. To znamená, že jakmile pochopíte, jak hra funguje, můžete hrát všechny postavy dobře.
Fatal Fury: City of the Wolves je tedy velmi neobvyklá hra. Po 26 letech jsem obecně nečekal žádné nové Fatal Fury, ale tato hra se liší od toho, o co se zoufale snaží konkurence: místo aby zakrývala, jak nemilosrdné bojové hry jsou, nechá mě pořádně narazit. Dává mi všechny nástroje, abych se mohl ponořit do světa náročných bojových her – ale motivaci k tomu si musím přinést sám.
