Testerka Dani nemůže přestat myslet na Silent Hill f. Navzdory velkému okouzlení nemůže hře odpustit několik hrubých chyb. A ty by mohly hořce zklamat i další fanoušky Silent Hill.
S každou hodinou, kterou strávím testováním Silent Hill f, mě dlouho očekávaná survival hororová hra stále více rozděluje na dvě části.
Jedna polovina mě je zamilovaná do fantastického prostředí, skvělé inscenace a ohromující zvukové kulisy. Nemůžu přestat na hru myslet a už plánuji třetí hraní.
Druhá polovina mě je zklamaná, protože Silent Hill f nevyužívá svůj potenciál, dělá nešťastná designová rozhodnutí a dopouští se dvou hrubých chyb, které prostě nemůžu přejít.
Silent Hill f mě posílá na divokou horskou dráhu, kde se moje emoce potí v napínavém souboji. Odpověď na otázku, která vás všechny zajímá, je tedy mnohem složitější, než se zdálo: „Je to tedy dobrý Silent Hill?“ Nechte mě vzít vás na smyslovou cestu, abyste si mohli sami poskládat odpověď.
Pastva pro oči s malými výhradami
Poprvé se 26 let stará série odvrací od amerického městečka Silent Hill a místo toho mě unáší do Japonska. A z nového prostředí vývojáři vytěžili opravdu hodně.
Silent Hill f je nádherná hra, která spojuje horor a krásu a vytváří rafinovanou směs, která působí nadpozemsky, snově a zároveň děsivě.
Poté, co se školačka Hinako pohádá se svým otcem a uteče k přátelům, vesnici Ebisugaoka pohltí hustá mlha a zaplaví ji monstra. Plížím se úzkými uličkami vesnice, luštím hádanky na zamlženém rýžovém poli, hledám útočiště v opuštěné škole a znovu a znovu se probouzím v alternativním světě snů.
Silent Hill f mi nabízí mnoho různých kulis – někdy jsem v budovách, jindy na čerstvém vzduchu, ale hra zůstává po celou dobu lineární. Tu a tam mohu prozkoumat několik volitelných oblastí – Ebisugaoka však v žádném případě není labyrint, ve kterém bych se mohl ztratit.
Když se mlha snáší na krásnou japonskou vesnici, cítím se zase jako v Silent Hill. Když se nádherné, zářivě červené květiny jako nezastavitelná morová rána šíří a postupně ovládají vesnici, nemohu se ubránit úžasu nad jejich elegancí a nádherou.
Hrůza v japonském maloměstě není vždy nápadná a někdy se skrývá v surrealistické kráse a malých detailech, které z normálního prostředí vytvářejí podivný mezisvět. Tato neobvyklá kombinace mě od první vteřiny uchvátila.
Jediným malým zklamáním je pro mě technická stránka: i na našem špičkovém testovacím systému s RTX 5080 a AMD Ryzen 7 7800X3D docházelo během celé hry k malým sekáním při průzkumu, boji a v cutscénách, což kazí celkový dojem. Proto za výkon ubírám jeden bod z hodnocení.
Není to lehce stravitelné – s extrémně hořkou pachutí
O příběhu vám nechci prozrazovat žádné podrobnosti, protože skládání dílků dohromady je základním prvkem herního zážitku ze Silent Hill f. V první řadě jde o Hinako, která je rozpolcená mezi očekáváními rodičů a svými vlastními přáními, když se nad městem rozprostře podivná mlha.
Silent Hill f mě vrhá přímo do sítě záhad, psychologických obrazů a kryptických útržků informací, a já se tím rád nechám unést. Zabývá se japonskou kulturou a obrazem žen v 60. letech. Je o rodinných očekáváních a povinnostech. Šikaně ve škole a přátelstvích. Náboženství a lidových vírách.
V mé hlavě se už rodí ty nejdivočejší teorie. Začínám nedůvěřovat Hinakovým přátelům a vážím si každého jejich slova. Silent Hill f mě postupně vrhá do ještě hlubších propastí, při nichž mi padá čelist.
Ve svých nejlepších momentech mi tato hororová hra nahání husí kůži po celém těle. Znepokojivé situace se střídají s děsivou inscenací, při níž se můj žaludek oddává koníčku vázání uzlů.
Nejraději bych to tady uzavřel a řekl vám, že Silent Hill f dělá ve svém příběhu všechno správně …
… ale pak podle mě udělá dvě velké chyby, které mou lásku k této hře vystaví těžké zkoušce. Nebudu prozrazovat žádné podrobnosti o příběhu, ale musím se zmínit o momentech, které by vám mohly zkazit překvapení. Pokud tedy nechcete znát žádné informace o průběhu hry a jejím konci, přeskočte následující dvě odstavce ve spoiler boxu.
[[1. chyba: Nešťastná metafora
Zhruba v polovině hry jsem svědkem důležité změny, která z hlediska příběhu vyvolává mnoho zajímavých otázek a otevírá potenciál pro četné hry. Aby byla metafora ještě silnější, přenáší se tato změna i do hry.
Myšlenka propojit příběh a hratelnost se mi velmi líbí …
… ale tento záměr zcela selhává v technické realizaci. Během několika minut se rozpadá veškeré napětí, které Silent Hill f dosud tak skvěle budoval. Herní mechanika mění hororovou hru v tuctovou akční orgie, která vůbec neodpovídá tónu hry.
To mohlo být vyřešeno mnohem elegantněji a subtilněji, čímž by se dosáhlo tisíckrát silnějšího účinku. Takhle to prostě působí jako obrovský cizí předmět, který nemohu až do konce ignorovat a který se pro mě stává docela velkým zklamáním.
2. chyba: Vezmi si dva!
Silent Hill f nabízí celkem pět různých konců. Při prvním hraní uvidí všichni hráči stejný finále. Teprve v New Game Plus je možné odemknout zbývající konce. Zatím nic nového.
Při mém druhém průchodu v New Game Plus se skutečně mění významná část příběhu. Vidím úplně jiné dialogy a nové nebo mírně pozměněné mezisekvence a díky novým dokumentům se mohu ponořit hlouběji do příběhu.
Najednou zažívám zcela nové pojetí událostí, které v některých místech mění příběh tak výrazně, že se druhé hraní jeví jako nová hra. New Game Plus se chytře propojuje s prvním průchodem a motivuje k ještě většímu zapojení do hry, …
… ale také zanechává hořkou pachuť.
Protože nejpozději v tomto okamžiku mi dochází: Kdo chce alespoň částečně porozumět příběhu Silent Hill f, musí hru dokončit alespoň dvakrát.
První konec totiž nemůže stát sám o sobě, nepůsobí uspokojivě a působí spíše jako upoutávka na NG+ než jako uzavřený příběh.
Silent Hill f totiž nastoluje tolik různých témat: rodina, přátelé, role, folklór, nemoci a tak dále. Nic z toho není spojeno ani vysvětleno.
Nemluvím o tom, že tu a tam musíte sami zaplnit pár mezer, jako například v remaku Silent Hill 2. Ne, postrádám červenou nit a mám pocit, jako by mi chyběla velká část hry. A tu najdu, jen když hru projdu podruhé.
Bojový systém, nad kterým se dá ohrnout nos
Nový akční bojový systém vyvolal před vydáním hry mnoho diskusí. Po dvou hrách vám mohu dát uklidňující zprávu: Silent Hill f není Soulslike. Bojový systém má zcela běžné herní mechanismy s několika vychytávkami, které možná neznáte ze her Silent Hill, ale které jste již tisíckrát viděli v jiných akčních hrách.
Útočím lehkými nebo těžkými údery, vyhýbám se útokům protivníka, v pravý okamžik paruji…
… musím dávat pozor na spotřebu výdrže a také sledovat svůj rozum, když aktivuji fokusované vidění, můj speciální útok může omráčit protivníka – oddech! –, moje zbraně pro boj zblízka nevydrží věčně a musím je opravovat, mohu vylepšovat své statistiky, talismany Omamori mi přinášejí malé bonusy, existují lehké a těžké zbraně …
Jak už jste si všimli, Silent Hill f mě téměř zavalil tutoriály o bojovém a levelovacím systému. Přitom to působí nafoukaně a nepatřičně – a navíc to není ani nijak zvlášť dobře provedené.
Zpětná vazba při zásahu je téměř nulová. Hinako mezi všemi akcemi dělá podivné přestávky na oddech, které mě přivádějí k šílenství. Hitboxy nepřátel jsou chaotické. Zaměřování funguje jen v nepárných dnech v měsíci.
A už jsem přestal počítat, kolikrát jsem svou baseballovou pálkou praštil do zdi. Bojový systém a úzké chodby se prostě nesnáší.p>
Omezená životnost zbraní nepřináší do hry ani taktickou hloubku, ani napětí, ale je prostě jen otravná. Alespoň na prvních dvou úrovních obtížnosti je vždy k dispozici dostatek zbraní nebo opravných sad.
Když už mluvíme o obtížnosti: v příběhovém režimu, který Konami mimochodem doporučuje jako „klasický zážitek ze Silent Hill“, se boje až na pár výjimek zdají velmi snadné. Zejména bossové padají rychleji, než stačím pomyslet „Pyramidhead“.
„Těžký“ režim, tedy druhý stupeň obtížnosti, připomíná spíše normální obtížnost, jak ji známe například z remaku Silent Hill 2. Zde se však hra ke konci stává frustrující, protože bojový systém zůstává neohrabaný a neustále se zvětšující vlny nepřátel jsou mučením. Boje s bossy se navíc díky příliš velkému životnímu pruhu příliš protahují. Perfektní herní zážitek by tedy ležel někde mezi těmito dvěma režimy.
Mrazivý zážitek pro uši
Pokud jsem vás dosud neodradil: Silent Hill f hrajte rozhodně se sluchátky! Sounddesign je totiž opravdu – omluvte prosím můj slangový výraz – naprosto bombastický!
Intenzivní hudební doprovod a tísnivá ticho se dovedně střídají. Když se plížím po zdánlivě opuštěných chodbách školy, cukám sebou při každém dupnutí. V lese se v panice otáčím za šustěním listí. Žaludek se mi svírá, když zaslechnu dunivý zvuk a nevím, odkud pochází.
Vrcholem jsou však grandiózní skladby, které vytvořil skladatel Silent Hill Akira Yamaoka. Tradiční japonské nástroje a melodie se setkávají s disonantními tónovými sekvencemi, zkreslením a pro sérii typickým skřípáním, které zní, jako by někdo hrál na staré trubky.
Yamaoka tak vytváří děsivou zvukovou clonu, která lahodí mým uším, ale zároveň mi nahání husí kůži. A nad tím vším visí hypnotická melancholie, která mě stále více vtahuje do této jedinečné atmosféry.
…
Jak to? Žádné námitky?
Ne. Zvuková kulisa je prvotřídní. V tom se naprosto shodneme…
… shodni.
Mohu to hrát v němčině?
Silent Hill f má anglický a japonský dabing. Oba jsou dobré, ale já vám velmi doporučuji japonský, protože zní a působí mnohem autentičtěji.
Samozřejmě si můžete vybrat německý překlad a všechny texty a titulky se vám zobrazí v němčině. Německá zvuková stopa není k dispozici.
Takže to celé působí jako Silent Hill, nebo ne?
Ano…
Ne.
Nech mě to dokončit!
Ve svých nejlepších momentech ano.
Silent Hill f dělá spoustu věcí správně. Mistrovské propojení zvuku, grafiky a inscenace je prosyceno atmosférou Silent Hillu. Vlasy mi vstávají hrůzou, když kamera v meziscénách hraje s perspektivou a odhaluje mi věci, které se dějí za Hinakovým zády. Když Hinakovi přátelé při běžném rozhovoru najednou říkají podivné věci.
Tato hororová hra ví, jak vytvořit záhadu, aby mě jako hráčku zaujala a udržela v napětí.
Ale pak jsou tu také všechny ty momenty, které mě vytrhávají z tohoto transu. Neohrabaný bojový systém klade důraz na akci, což z dlouhodobého hlediska příliš odvádí pozornost od hororu a počátečního napětí. Zejména ke konci už Silent Hill f nepůsobí jako survival horor.
A pak jsou tu ještě dvě designové rozhodnutí, která jsem již zmínil a která této hře prostě nemohu odpustit. I jinak tak napínavý příběh končí tak klišovitým závěrem, jaký by se hodil spíše k „jízdě do západu slunce“, a vyvíjí se úplně jinak, než bych od hry Silent Hill očekával. Mnohá rozuzlení jsou tak neohrabaná, že mě zklamala. Vybudování tajemství je mnohem silnější než samotné vysvětlení, které se za ním skrývá – a já si přeju, abych některé deníky nečetl a zůstal i nadále v nevědomosti.
Zápach a rezavý alternativní svět z předchozích her ve mně vyvolávaly velký neklid a pocit, že se nakazím, když se budu příliš dlouho dívat na zoxidované ocelové stěny. Ve srovnání s tím působí alternativní svět v Silent Hill f velmi sterilně a postrádám v něm to určité něco.
„Je tedy Silent Hill f dobrý Silent Hill?“ Nejpozději v tomto bodě byste si měli uvědomit, jak obtížné je na tuto otázku odpovědět. Tato hororová hra je klasickým příkladem „To je super, ale …“.
Na každý pozitivní a výjimečný zážitek, který jsem měla …
… následuje něco, co mě ruší, kazí atmosféru nebo mě jako hráče zesměšňuje.
Navzdory všemu jsem si survival horor užila a určitě se do něj pustím potřetí, abych se ponořila hlouběji do příběhu a jeho tajemství. Silent Hill f je dobrá hororová hra s mnoha skvělými nápady, úžasným zvukem a fantastickou inscenací, …
… která ale nakonec nedokáže konkurovat svým výjimečným předchůdcům, protože si sama klade do cesty příliš mnoho překážek.
Závěr redakce
Silent Hill f to nemá snadné. Je to první hlavní hra série za posledních 13 let. První hlavní hra série od doby, kdy byla zamítnuta proslulá P.T. od Kojimy. Poprvé se série odehrává v Japonsku. Tlak na vývojáře a očekávání fanoušků jsou enormní.
Když se mě kolegové v posledních dnech ptali, co si myslím o Silent Hill f, začalo mi cukat pravé oko. Protože tuto herní zkušenost prostě nedokážu shrnout do dvou vět. Tato hororová hra má tolik chyb. Vydává se cestami, které mi prostě nesedí nebo mě zklamaly. Čím déle o tom přemýšlím, tím více mi padají do oka faux pas a drobné technické chyby. A přesto to na mě má vliv.
Prostě se od Silent Hill f nemůžu odtrhnout. Obvykle hry dohraju jednou a alternativní konce si pak prohlédnu na YouTube. Ale poprvé opravdu chci odemknout každý konec sám a zažít změny v NG+.
Silent Hill f není klasický zážitek ze Silent Hillu. Ani zdaleka se nepřibližuje nejlepším dílům série. Je to však zvláštní zážitek, který ve svých nejlepších momentech připomíná návrat do zamlženého amerického městečka. Možná se nezapíše do historie jako nejlepší hra Silent Hill, ale rozhodně mi zůstane dlouho v paměti – navzdory svým nesporným nedostatkům.
Málokdy jsem byl tak rád, že nemusím hře dávat žádné hodnocení. Málokdy mě totiž v posledních letech nějaká hra tak uchvátila a zaujala, aby mě v následujícím okamžiku maximálně frustrovala.
Silent Hill f má neuvěřitelně napínavý příběh, boduje opravdu kreativními kamerovými záběry a pravděpodobně nejlepším zvukovým designem, jaký jsem v posledních letech slyšel.
Hra však trpí také strašným bojovým systémem, nevyrovnaným tempem a spornými designovými rozhodnutími. Proč se nikde ve hře neuvádí, jak důležité je druhé hraní? U tak důležitého New Game Plus to musí být uvedeno.
Přes všechny jeho problémy se k němu stále vracím. Tento Silent Hill mě prostě nepustí. Protože i když je Silent Hill f ve svých nejhorších momentech strašný, ve svých nejlepších je mistrovský.
